Křídou po zdi

Pokreslené zdi – odvěká noční můra všech rodičů. Ovšem pozor! Stačí přetřít zeď speciální vodou omyvatelnou barvou, nebo na ni připevnit velkou tabuli. Pak už jen nakupte barevné křídy a hurá do díla! Nechte děti popustit svou fantazii a zároveň tak rozvíjet své schopnosti. Uvidíte, že výsledek vás překvapí a ještě si budete s chutí kreslit s dětmi i vy.

Stříhání, lepení

Ano, stříháním obrázků si děti skvěle procvičí jemnou motoriku rukou. Zároveň se tak učí i trpělivosti a schopnosti soustředit se. Ale co pořád stříhat? Dejte dětem k dispozici starý magazín, kalendář, nebo i obrázek, který zkrátka už nevyužijete, a nechte je, ať si stříhají dle libosti. Jednotlivé kousky potom mohou lepit na připravený karton, nebo čtvrtku. Dětská fantazie nezná mezí a věřte tomu, že vzniknou přímo umělecké koláže, které budou zdobit váš domov.

Vyrábíme hračku pro nejmenší

Skvělým tipem na smysluplnou aktivitu je výroba dárku pro nejmenší děti, při které si dítě trénuje zejména jemnou motoriku. Potřebujete jen vodu, čirou plastovou lahev, drobné barevné předměty jako stužky, knoflíky, mušličky, či třeba flitry. Vaše dítě bude s chutí vkládat do lahve jednotlivé předměty, čímž si nevědomky procvičuje uchopovací schopnosti. Navíc se tak učí i třídit věci podle toho, jestli hrdlem projdou, či nikoli.
Lahev následně naplňte vodou, zavřete, uzávěr případně zalepte a krásná hračka pro nejmenší je na světě. Při každém pohybu lahví se barevné předměty pohybují, a to přeci naši nejmenší milují!

Inspirací pro tento článek byl blog http://zlesa.blogspot.com.

Každá věc má své místo

Samozřejmě, vy víte moc dobře, že trička jsou ve třetí polici vpravo a lego je ukryto v té prostřední krabici. Pro děti ale tenhle systém nemusí být až tak jasný. Usnadněte jim hledání například pomocí barevných a obrázkových kartiček, které vždy označí, kde se co nachází.

Obrázkový systém

Do šatní skříně můžete nalepit cedulky s obrázky jednotlivých druhů oblečení. Krabice s hračkami zase odlište barevně, případně i materiálově. Když bude stavebnice v modré plastové krabici, plyšové hračky v proutěném koši a papíry, pastelky a fixy v dřevěné truhličce, dítě si snadno zapamatuje, kde má co hledat a také kam co uklízet.

Intuitivní uspořádání

Všimli jste si, že má vaše ratolest neustále tendence přesouvat jednotlivé nádoby na jiná místa, než kam jste je uložili vy? Nebraňte mu v tom! Dítě si tak vytváří takový pokoj, jaký mu bude nejvíce vyhovovat a ve kterém se bude nejlépe orientovat. Respektujte proto jeho potřeby a názory.

Proč je třeba uklízet?

Přesvědčte ho, že uklizený pokoj je mnohem lepší, než když se v něm válí páté přes deváté. Nepoužívejte hrozbu trestu ani ho nenuťte větami typu „Když budeš mít uklizeno, dostaneš další hračku“.
Snažte se dětem vysvětlit důležitost udržování pořádku a jděte mu příkladem. Ukažte mu, že když bude nepořádek v kuchyni, nedokážete uvařit jeho oblíbené jídlo. Nebo to zkuste přes příběh hraček.

Hračky jsou přeci strašně smutné, když bez povšimnutí leží na zemi mezi rozházenými pastelkami a zmuchlaným pyžamem. Mnohem raději by seděly společně v jejich vlastním košíku, odpočívaly a těšily se na setkání se svým majitelem.

Nepřeceňujte možnosti dítěte

Vyžadujte po svém dítěti jen ty práce, které jsou v jeho silách. Pravděpodobně si ve 3 letech nebude schopné samo ustlat postel a od toho jsou tu rodiče, aby mu pomohli. Ale pyžámko už si složit dokáže, proto to nechte na něm. Pomoc rodičů je vždy nutná, ovšem je třeba rozlišovat mezi pomocí a vykonáním všech povinností místo dítěte!

Babičky

Blízký rodinný příslušník je zdánlivě nejspolehlivější. Když opomeneme fakt, že se nejspíš vždy bude jednat o nejlevnější řešení, je hlavní výhodou důvěra v blízkého člověka. Ve většině případů se jedná o babičky. Dědové a strejdové se do celodenního hlídání křičícího batolete moc nehrnou. I s babičkou však mohou vzniknout problémy.

Tak například každá babička je zároveň tchýně. Než se dohodnete s vaší starostlivou matkou na tom, že bude třikrát týdně trávit půlku dne u vás doma, ujistěte se, že to váš partner akceptuje. Prarodiče často, byť v dobré víře, prosazují své metody výchovy, které se nemusí shodovat s těmi vašimi. Nejenomže z toho vznikají dost zbytečné konflikty, ale především taková výchova dítě jenom mate.

Předem se tedy s prarodičem domluvte na tom, co přesně po něm vlastně chcete a do čeho nemá vůbec zasahovat. Pokud bude nadšená babička nadále cpát vašeho potomka sladkostmi hlava nehlava, přestože si to vyloženě nepřejete, musíte hledat pomoc s hlídáním jinde.

Hlídání

Najít slečnu či paní na hlídání dnes není téměř žádný problém. Zvlášť ve větších městech. Skočit po prvním inzerátu, který zahlédnete v supermarketu, se nemusí vyplatit. U výpomoci s hlídáním vždycky trvejte na doporučení. Pustit si domů cizího člověka a nechat ho samotného s vaším dítětem je docela risk. Ideální je sehnat někoho na doporučení vašich známých. Někdy to trvá, než najdete někoho, kdo si získá důvěru vás i vašeho dítěte. Často se stane, že dítě prostě nesnese cizí ženu, ale mužské hlídání mu nijak nevadí. Najít zodpovědného muže na hlídání je o dost těžší.

Hlídání dětí něco stojí. Vždy bude ale tato varianta nejlevnějším řešením ve srovnání se školkou nebo au-pair.

Au-pair

Tento způsob výpomoci s péčí o dítě se u nás ještě stále nezabydlel. Většinou o něj mají zájem smíšené rodiny. Au-pair využívají hlavně takové páry, které nechtějí přijít o své podnikání. Samotný francouzský název „au-pair“ znamená v překladu „na stejné úrovni“. Au-pair výpomoc totiž žije dlouhodobě s vámi a stává se do značné míry součástí rodiny. Jistě chápete, že výběr au-pair musí být velmi pečlivý.

Dobrou au-pair vám pomůže najít agentura. Dostanete na výběr několik adeptů, které si ještě sami otestujete, jak budete chtít. Vy určujete pravidla hry. Někdy se stane, že i když je rodina hodná a s mladou au-pairkou nemá žádný konkrétní problém, výpomoc stejně nefunguje, protože si děvče s rodinou jednoduše nesedne a rok s nimi žít nevydrží. Rozejdou se tedy v dobrém ještě předtím, než začnou vznikat konflikty. Au-pair je risk pro vás i pro mladou au-pairku. Obě strany neví, do čeho jdou.

V českých podmínkách je au-pair stále považováno za jakýsi luxus pro movité rodiny. Ceny za tyto služby se u nás ale pohybují od pěti do dvaceti tisíc za měsíc. Jestliže díky této pomoci budete moci dále vydělávat ve svém oboru, vyplatí se to.

A ještě jedna důležitá věc. Při hodnocení kvality vaší výpomoci s hlídáním moc nedávejte na názory dětí. Určitě je dobré se jich vyptávat na to, jak se k nim babička, chůva či au-pairka chová a co na ni říkají. Často si potomci vymýšlí úplné nesmysly jenom proto, aby s nimi místo té cizí paní zůstala maminka.

Jakmile si dítě vytvoří základní slovní zásobu, začne být verbální komunikace velice monotónní a jednosměrná. Dítě se v jednom kuse na něco ptá. Jedna z metod, jak se vyhnout bombardování hromadou otázek na všechno od fungování mikrovlnky po smysl života, jsou knihy. Na řadu otázek odpoví za vás. Navíc četba knih je nenáročný a smysluplný způsob využití času. Jak ale dítě motivovat ke čtení?

Aby vaše dítě knížky skutečně chytly, musíte vybírat kvalitní literaturu. V devadesátých letech se u nás vyrojila velká skupina malých vydavatelství, které se zaměřili na dětské čtenáře. Spíše než o výchovu a předávání hodnotných informací či rozvoj dítěte jim šlo hlavně o byznys. Situace je dnes naštěstí lepší. Česká knihkupectví jsou ale dodnes plná pochybných leporel, obrázkových knížek i velkých příběhů, ze kterých se děti nedozví nic nebo dokonce lži. Tyto knižní tituly se vyrábí levně a chtějí zaujmout. Texty jsou ale špatně napsané, příběhy nezajímavé nebo neoriginální a ilustrace vypadají někdy až děsivě.

Mění se nejen dětský čtenář, ale i dětské čtivo.

Nabízíme vám několik titulů rozdělených do věkových kategorií, které zaručeně nezklamou. Některé jistě znáte.

Předškolní čtenář

Říkej si se mnou (F. Hrubín) – klasik české poezie pro děti prostě nezklame. Hrubínovi říkanky zná každý. Vaše děti by o ně taky neměli přijít.

První stupeň základní školy

Lichožrouti (Pavel Šrut) – Velice populární knížka, kterou doporučují i přední kapacity v oblasti dětské literatury. Lichožrouti jsou záhadní tvorové, díky kterým se děti učí tak elementární věci, jako proč se z pračky ztrácí vždy jen jedna ponožka z páru. Forma je nesmírně přitažlivá. Kombinace slovních hříček a prvků gangsterských filmů je prostě přitažlivá.

Puberťačky

Dívka s pomeranči (Jostein Gaarder) – Norský filozof zpracoval velice přesně a pro děti ve věku mezi 11. a 14. Rokem jemně citlivé téma úmrtí blízkého člena rodiny. Jak se člověk v tomto věku vyrovnává se smrtí někoho, koho si vybavuje pouze matně a nyní najde jeho dopis? Ať už má váš potomek podobnou zkušenost nebo ne, v patnácti letech je tato kniha výborným a chytlavým čtením, které má ale velký přesah.

Ať už jde dítě cokoliv, podporujte ho v tom. Jsou to právě knihy, které děti učí vytvářet si vlastní názory a pohledy na svět.

Jak se s tím ale jako rodiče můžete vypořádat? Je lepší trpělivě odpovídat nebo vodopád otázek raději včas utnout?

Proč pořád tolik vyzvídají

Období kladení otázek začíná mnohdy docela brzo. Zhruba od tří let vás dítě začne zahrnovat všemožnými dotazy, na které je někdy docela těžké odpovědět. Děti jsou vlastně takovými malými filosofy, pokládají zdánlivě základní otázky, na které si ale umí málokterý dospělý odpovědět. Někdy taková praxe nutí k zamyšlení. Ale k tomu až někdy jindy.

Dítě prostě začíná poznávat svět a chce vědět, jak všechno funguje. Také si ale užívá toho, že mu zodpovídáním otázek věnujete pozornost. Nezapomínejte, že děti jsou ještě stále sebestředné bytosti, co touží po neustálé pozornosti z vaší strany.

Jsou důležité odpovědi?

Kdybyste na jejich otázky nereagovali anebo nad nimi jen mávli rukou, boříte tak s dětmi vzájemnou komunikaci. Pro zdravý psychický vývoj každého dítěte je důležitá komunikace s rodiči. Pokud se odpovědím budete vyhýbat, nikdy si k vám dítě nevytvoří úplně pozitivní vztah. Soustavným neodpovídáním totiž ve svém potomkovi vytváříte strach, postupně se vás zkrátka začne bát a ztratí ve vás důvěru. Není tajemstvím, že výchova dětí vyžaduje trpělivost. Obrňte se a hledejte odpovědi na zapeklité otázky. Jako ve škole!

5 tipů jak uspokojit dětskou zvídavost

• Nemusíte odpovědi sypat z rukávu a servírovat je rovnou na zlatém podnosu. Dejte dětem prostor k přemýšlení. Snažte se odpovědět, ale nechte, ať se děti samy zapojí do hledání odpovědi. Podpoříte tak jejich iniciativu.
• Ušetřete své děti detailů. Někdy o ně starší potomci stojí, ale je zbytečné podrobně odpovídat a zahlcovat je věcmi, které možná ještě nepochopí. Přizpůsobte své odpovědi dětskému věku. Až se vás zeptá syn či dcera na to, proč sluníčko zachází a ráno zase vychází, tak stačí, když tříletému dítěti řeknete, že zachází, aby si odpočinulo a nabralo síly na další den. Samozřejmě ve vyšším věku už můžete mluvit o tom, že slunce svítí na jinou část zeměkoule.
• V reálném světě se děti ptají i na to, co vám příjemné zrovna nebude. Na veřejnosti se vás například mohou zeptat, proč pán naproti tak smrdí apod. To vás může přivést do rozpačité situace. Zachovejte klid. Nedejte na okolí a stručně odpovězte s tím, že řeč odvedete někam jinam. V soukromí pak malému zvídavci vysvětlíte, že by s takovými otázkami měl minimálně počkat, až budete doma.
• Největším „zabijákem“ dětských otázek je věta: „Na to jsi moc malý/á, to se dozvíš, až vyrosteš.“ Tak zaprvé byste měli odpovídat na všechny otázky, ať už pregnantně nebo jednoduše. A zadruhé byste nikdy neměli odsuzovat či bagatelizovat dětský hlad po vědění. Pokud uděláte z nějakých témat tabu, bude to pro děti zapovězené ještě na mnoho let dopředu. Takže pokud jim například odpovíte, že na otázky o sexu jsou ještě mladí a přijdou na to sami, je pravděpodobné, že s vyjádřením sexuality či v jiných oblastech nastane v pubertě problém. Hlavně se už s takovým tématem na vás asi neobrátí.
• A jestli vám přece jen dochází trpělivost, zkuste místo odpovědi nastolit další otázku jako zájem o jejich názor. Zeptejte se například: „ A co si o tom myslíš ty?“ V případě potřeby zkuste takto odvést dětskou pozornost k něčemu jinému.

Naučte malé začátečníky základním pravidlům lyžování podle následujících tipů.

Lyžování – odkdy?

Jakmile se drží dítě na nohách, může začít sportovat. Alespoň to tvrdí většina sportovních instruktorů. A tak zhruba už od tří let mohou děti nazout lyžáky. Pokud však začínáte se svým capartem lyžovat v takto nízkém věku, nezapomínejte, že jeho kostra je stále ještě dost křehká. Dítě umí chodit, tudíž může pod dohledem a přiměřeně sportovat. Nechtějte ale po svých ratolestech vrcholové výkony mimo vyhrazené lyžařské oblasti pro děti.

Výběr lyží

• Lyže volíme podle věku, výšky a zkušeností. Pokud patří vaše děti mezi úplné začátečníky, lyže by jim měly sahat délkou asi do podpaží. Dětské lyže bývají měkčí a vykrojení sahá k rozmezí do deseti metrů.
• Bezpečí dětí je na prvním místě, a tak je třeba dbát na to, aby bylo dětem seřízeno vázání před každou lyžařskou sezónou.
• Jak vypadají dětské „lyžáky“? Možná si oddychnete, protože se obouvají snadněji než ty „dospělácké“. Lyžařské boty pro děti musí být pohodlnější, děti v nich přeci tráví mnohem víc času. Pobíhají v nich, odpočívají a podobně. Začátečnické lyžařské boty pro děti mají jen jednu přezku. Později, až budou vaše děti zběhlejší, tak se poraďte s prodejcem a nakupte jim boty nové, „pokročilé“.
• Dumáte nad tím, jaké hole svému dítěti vybrat? S tím se trápit nemusíte. Malý začátečník se nejlépe naučí ovládat lyže bez lyžařských holí, je to tak snazší a přirozenější.

Metody – na „vodítku“ nebo jízda s rodiči

V obou případech učebních metod jsou rodiče poblíž. Na svazích můžete vídat roztomilé dětičky, jak jsou uvázány na řemíncích s opaskem. Klasiku mezi metodami učení však tvoří jízda mezi nohama jednoho z rodičů. Otázka zní: měli bychom dát na osvědčené postupy nebo to zkusit trochu jinak?

Bez rodičovské průpravy

Hodit dítě do vody, aby se naučilo samo plavat, mohou někteří považovat za nesmysl. Anebo je to účinná výchova k samostatnosti? Někteří radikálnější trenéři tvrdí, že dítě musí základní prvky jak lyžování, tak i třeba plavání zvládnout samo. Samostatná jízda naučí malého lyžaře mnohem víc, než kdyby jej řídil a kontroloval dospělý. Dítě se při aktivní pomoci ze strany rodičů spíše spoléhá na ně a výcvik pak trochu postrádá ten správný šmrnc i smysl.

Lehká asistence ale na škodu není, zdálky mohou rodiče mentorovat, nikoliv však fyzicky pomáhat. Je samozřejmé, že své dítě nemusíte hned posílat na nejprudší horský svah, začínat se má spíše na rovince. Stabilitu si malý učedník vybuduje rychleji, pokud nebude omezován jízdou mezi nohama jednoho z rodičů. Pokud však nemáte nervy na zaučování malých lyžařů a vaše děti nepatří zrovna mezi přirozené sportovní talenty, nechte to na odborníkovi. V péči instruktora mladých lyžařů vaši potomci určitě rychle pochytí ten správný grif.

Jeden z nejvýznamnějších teoretiků divadla v historii Konstantin Sergejevič Stanislavski, který se soustředil na pocitové herectví, ve svých knihách studentům herectví radí: „Pozorujte malé děti. Jejich hry jsou naprosto dokonalou formou prožitkového herectví.“ Je to pravda. Děti jsou nejlepší herci na světě.

Pokud si děti spolu hrají na maminku a na tatínka nebo na paní učitelku ve školce, je to ještě nevinná a často zábavná show. Děti skutečně mají v rámci svého růstu období, kdy kopírují charaktery, které potkávají, a velmi dobře je dokáží napodobovat. Například herectví Charlieho Chaplina je postavené na dětské hře.

Horší ale je, když začne dítě svůj herecký talent zneužívat. Existují dvě základní situace, kdy jsou schopny děti bez ostychu začít zákeřně hrát, vymýšlet si a přehánět, aby dosáhly toho, co chtějí. Jednak v rámci sourozeneckých sporů. Je to klasika – starší sourozenec lehce udeří mladšího. Ten se náhle začne svíjet ukrutnou bolestí a se slzami v očích hystericky volá maminku. Když maminka dorazí, vypadá lehké šťouchnutí jako pokus o vraždu.

Ještě zákeřnější situace nastává, když začne dítě přehrávat venku na veřejnosti, aby tím k něčemu donutil samotného rodiče. Holčička se třeba začne v šílené křeči válet po podlaze v tramvaji, protože nedostala čokoládový bonbon, který viděla ve výloze. Nic na ni neplatí, jenom křičí a kope kolem sebe. Zoufalého rodiče drtí pohledy spolucestujících a marně se snaží uklidnit šílenou dcerušku v hereckém afektu. Hrozně stresující situace. Dá se s tím vůbec něco dělat?

Jestliže na vás spolucestující ve zmíněné tramvají koukají hodně zle, jako byste byli naprosto neschopní rodiče, zřejmě sami nemají s výchovou moc zkušeností. Zjištění, že děti dokážou být zlé a zákeřné, čeká na každého rodiče. Jedná se zejména o období kolem druhého roku života. Děti v tomto věku už spoustu věcí chápou a dokáží je zneužít. Na druhou stranu ještě žádné výchovné zákazy nefungují. Spíše naopak vedou k ještě větším provokacím.

Řešení?

Rada pro řešení takových situací je jednoduchá: Jen je nechte, ať si křičí a kope. Dítěti nejde o nic jiného, než o to, strhnout na sebe co nejvíce pozornosti. Jakmile si jich nebudete všímat, velmi rychle pochopí, že jejich snažení nemá žádný efekt a jakoby zázrakem s hereckými etudami přestanou. Samozřejmě, že pokud vaše ratolest dělá hysterické scény uprostřed čekárny u doktora, dá se to jen těžko ignorovat. Věřte ale, že ostatní rodiče v čekárně mají stejné zkušenosti a vaše trápení jistě chápou. Pokud ne, musí mít zcela zázračně hodné děti nebo používají k výchově nadměrné množství sedativ.

I když má rodina auto, neznamená to, že cesty tramvajemi a autobusem skončili. Často potřebuje vůz nutně využít druhý rodič na cestu do práce apod. Navíc při dnešních cenách benzínu může být samotná cesta autem do obchodu dražší, než celý nákup. Malé dítě dlouho samo doma být nemůže. Když se nepodaří sehnat hlídání, nezbývá, než vydat se na cestu MHD i s kočárkem. Jelikož nejspíš nepůjde o noční spoj, bude dopravní prostředek pěkně nacpaný. Cestování MHD s kočárkem se snadno stane noční můrou.

Problém nastává hned při nástupu. Pražské maminky se shodují na tom, že metro ještě jde. Přeci jen je postaveno zcela bezbariérově a i v přeplněném vagonu se to dá přežít. Takový ranní autobusový spoj Karviná – Ostrava, to už je jiné kafé. Řada jinak hrdých mužů se z lenosti tváří, že matka, která se snaží kočárek dostat po schodech do autobusu, neexistuje. Musíte tedy někoho slušně požádat o pomoc. Jakmile je nebohá matka i s dítětem uvnitř už na ní křičí zepředu řidič, že si měla nejprve jít koupit lístek a ať si ten kočár posune až k oknu a tak dále a tak dále. Ve všech tramvajích i autobusech v této zemi je vyhrazený prostor pro kočárky. Většinou na nich ale najdete cestujícího s třemi podivnými krabicemi, skupinku lyžařů nebo dredatého adolescenta se sluchátky v uších, který se na vás tváří jako na otravný hmyz, který si dovolil cpát se do autobusu s kočárkem.

Nakonec se prosoukáte lidmi do nitra autobusu, koupíte lístek u řidiče a zase se vrátíte ke kočárku. Autobus se dá do pohybu. V tu chvíli máte čas se trochu rozhlédnout. Starší pán vedle kočárku začne směle smrkat a prskat všechny možné bacily přímo nad kočárkem. Jeho vražedný pohled vám ale nedovolí se nijak ohradit. Na druhé straně zase nějaká paní telefonuje se sousedkou tak hlasitě, že celý autobus má přehled o jejích trampotách s kadeřnicí, zubařem, televizním seriálem a kolenním kloubem. Její nosný hlas přehlušuje jenom skupinka pubertálních dívek debatujících dost nechutným způsobem o prvních sexuálních zážitcích. Představuje si své rozkošné nemluvně za deset let na jejich místě.

Když už je cestující maminka těsně před výbuchem vzteku, nastoupí na další zastávce páchnoucí zarostlý pán v těžce podroušeném stavu. Samozřejmě se nacpe těsně vedle kočárku a dá se s vámi do hovoru. To, že mu nerozumíte ani slovo a ignorujete ho, mu nijak nevadí. Nakonec se rodičovský stres přenese na dítě v kočárku, které začne z plna hrdla brečet. V tu chvíli jste nejneoblíbenější pasažér, který všechny obtěžuje a taky neschopný rodič. Jako by to bylo něco tak neuvěřitelného, že si dítě v přeplněném a vydýchaném prostředí dá do pláče.

Když se konečně dostanete na cílovou zastávku a ve zdraví vystoupíte ven z toho šíleného prostředí, uvědomíte si, že nic není za vámi. Nákup v přeplněném obchodě bude ještě mnohem horší…

Řešení?

Pokud se nechystáte z ničeho nic obrovsky zbohatnout a pořídit si vlastní auto i řidičem, budete si muset na cesty MHD jednoduše zvyknout. Hlavně zachovat chladnou hlavu. Jakmile vám lidově řečeno rupnou nervy, veškerá agrese ze strany cestujících i řidiče se zpravidla obrátí na vás. Křehké ženy mohou požádat souseda nebo známého, aby je po cestě do obchodu doprovodil, pokud musí být manžel v práci.

http://www.youtube.com/watch?v=8qacVvm-8ao

Střední škola výrazně ovlivní, čím se bude vaše dítě zabývat. Poradíme vám, jak se při hledání školy rozhodovat.

Co by vás mělo zajímat v první řadě

Nejdůležitější je zájem. Někteří deváťáci už mají vyhraněnou zálibu a u nich je rozhodování jednodušší. Většina náctiletých však bližší představu o tom, co by chtěli dělat, nemají. Mladí studenti bez výrazného zaměření se hodí na gymnázium, pokud patří mezi studijní typy a láká je vysoká škola. Apelujte na své dítě a pomozte mu najít vytouženou školu. Nechte, ať se rozhoduje samo, zároveň s ním však diskutujte o možnostech.

Buďte dobře informováni

Obvykle se v posledním ročníku základní školy rozdává studentům katalog s nabídkou středních škol. Snadno jej také získáte přes internet. Za důležitý zdroj informací by také měly platit webové stránky a reference od známých. To všechno vás už určitě napadlo a je dobré na tom stavět. Zřejmě nejcennější jsou ale doporučení od známých, kteří školu buď absolvovali nebo jejich děti školu nedávno vychodily.

Den otevřených dveří nebo úspěšnost studentů při státních maturitách a přijímacích zkouškách na vysoké školy ještě nemusí vypovídat o skutečném charakteru školy. Jen známí vám poví, jaká atmosféra, jací učitelé a obtížnost učiva na škole byla. Prestiž škol na základě dosažených výsledků u maturit je relativní.

Za zmínku při výběru školy také stojí budoucí uplatnění na trhu práce. Jestliže vaše dítě nejeví až tak horoucný zájem o obor, u kterého se absolventi horko těžko uplatní, raději ho nasměrujte na jinou školu. Na druhou stranu při velkém zájmu o „nepraktický“ obor svým dětem nebraňte v rozletu. Třeba to budou právě oni, kdo nečekaně prorazí.

Přijímací zkoušky – chcete do toho opravdu jít?

Pokud škola pořádá přijímací zkoušky, je potřeba vědět, o co v nich jde, jak vypadaly zkoušky v minulých letech a co můžete čekat letos. Nejvíce informací získáte ze stránek školy anebo přímo na dnech otevřených dveří, to je jistota. I podle počtu přijatých žáků z minulých let můžete posoudit, jaké šance bude mít váš potomek.

A jaké jsou možnosti příprav? V knihkupectvích je nesčetně brožurek specializovaných na přípravu ke zkouškám, to asi není velké tajemství. O možnostech doučování a agenturách, které tyto kurzy organizují, jste už asi také slyšeli. Jenže nic z toho vám nebude nápomocné, pokud váš syn nebo dcera nebudou chtít. K čemu je doučování, když se na ně student nepřipravuje? K čemu jsou učebnice se vzorovými testy, když se do nich vaše dítě sotva podívá nebo se znechucením a donucením se jim věnuje o víkendech?

Vůle a pilný duch jdou ruku v ruce s tím, čeho chce člověk dosáhnout. Donucení není cesta. A tak jestli vaše dítě nemá ambice jít na gymnázium s vidinou průběžného učení, respektujte to. Každý z rodiny může mít třeba vysokoškolský diplom, ale to ještě neznamená normu. Dnes se nemusíte bát, že se vaše děti ve světě ztratí bez titulu. Navíc doba výrazně nepomáhá a není růžová pro inženýry ani magistry, tak proč se hnát za co nejvyšším vzděláním na úkor duševní pohody?

Na střední školu se s dětmi v klidu připravujte, jen pokud o to stojí. Jejich přání je až na prvním místě!

Dávejte si pozor na to, jak před svými dětmi mluvíte. Představíme vám 5 vět, které byste raději neměli před dětmi nikdy vyslovovat.

Hádkám ani konfliktům se nevyhne nikdo. Ale silným vyjádřením a zbytečnému obviňování se lze vyvarovat. Nevyhýbejte se problémům, ale buďte zároveň ohleduplní a zbytečně nerozmazávejte. Jaké věty by vaše dítě nemělo od vás nikdy uslyšet?

• „Když nebudeš zlobit, koupím ti čokoládu.“

Neklaďte si podmínky. Odměna za dobrou náladu zavání manipulací a vydíráním. Berte své dítě v diskuzích spíše jako rovnocenného partnera. Není nic horšího, než když dítě získá pocit méněcennosti. Samozřejmě autorita musí být, ale rozhodně ne absolutní.

• „Ale no tak, vždyť už jsi velký/á.“

Nezjednodušujte a nesnižujte problémy svého dítěte, naopak si zachovejte přirozené porozumění. Ať má v sobě momentálně jakékoliv emoce, nevymlouvejte mu je, protože podruhé se na vás už při svěřování váš potomek neobrátí. Jedině porozuměním si vybudujete vzájemnou důvěru. Bagatelizováním dětských smutků nedosáhnete prohloubení vzájemného vztahu.

• „Jen se koukni, jak to Pepíčkovi jde.“

Když má vaše dítě problémy ve škole, nepoukazujte na ostatní, jak jsou lepší. Výše zmíněnou větou dáte tak akorát najevo, že vaše dítě není dost dobré a jiným to jde mnohem víc. Takhle motivace k lepším výkonům určitě nevypadá. Srovnávání s ostatními je totiž cesta do pekel. V budoucnu, až dítě vyroste, se může začít porovnávat s ostatními a taková praxe vede jen k rozčarování a závisti. Pěstujte ve svých dětech houževnatost a ambice, ale zdravou cestou. Zdůrazňujte jejich přednosti a zbytečně nevyzdvihujte neúspěchy. Jenom pozitivní motivace funguje!

• „Jakto že brečíš? Kluci přece nepláčou!“

Pláč je zdravý pro ženy, muže, holky i kluky. A tak to prostě je. Všichni máme právo si jednou za čas poplakat, vždyť díky slzám ze sebe dostaneme emoce, které nutně potřebují ven. Nikdo nebrečí pro nic za nic. Neučte své děti zadržovat emoce. Tuto zkušenost si s sebou vezmou do dalšího života, protože všechno – návyky, pravidla chování, emoce – si přinášíme z rodiny dál do dospělého života a těžko se toho zbavujeme. Dávat najevo své pocity není nic špatného. Je to prospěšné nejen pro duševní a fyzické zdraví, ale také v rámci mezilidských vztahů.

• „Nechám tě tady, jestli budeš zlobit.“

Vyhrožování a přenášení úzkostí na dítě v něm jen založí negativní emoce. Občas každému uletí nervy, když je dítě neposedné. Pokud se to stane párkrát, nemusí z toho být tak dalekosáhlé následky. Jestliže jsme však v přítomnosti dětí, měli bychom silná slova držet na uzdě. Jedině vyrovnaným přístupem s chladnou hlavou se jedná i umravňuje nejlépe. Buďte asertivní a důrazně své děti napomínejte. Zapomeňte však na kladení podmínek, drsných trestů i slov. Hysterické, přehnané výstupy ještě z žádného dítěte neudělaly lepšího člověka.